Blog:

Začal odpočet do Vánoc…

Na konci každého roku přijdou Vánoce. S tím se dá těžko něco dělat. Člověk se může zaklínat, že je ateista, ale stejně ho to nemine.  24.12. v 17:00.  Ježíšek je přesný a neúprosný, jak finanční úřad. Každý rok slyšíme: Méně komerce, více duchovního rozměru. Méně shonu, více času s rodinou. Ale jak to udělat? A toužíme po tom vlastně?

Tohle zamyšlení nebude pro lidi kousek pod třicet. Ti můžou Vánoce pojmout jako jednu velkou párty a v pohodě jim to projde. Ale rodiče a prarodiče to mají jinak.

S každou adventní nedělí se tlak stupňuje. Nastává závěrečný odpočet a seznam úkolů se krátí  velmi pomalu:

-          Dodělat resty v práci (jasně, že i ty o kterých vůbec nevím)

-          Objednat všechny dárky (ne lodí z Číny – minule přišly k Velikonocům)

-          Šířit všude kolem sebe pohodu a vánoční atmosféru (to dáš, už to máš za pár)

-          Ověřit chutě rodiny (teta se vloni tvářila jak Himmler před sebevraždou)

-          Zkoordinovat návštěvy (babička Hana se nesmí dozvědět, že jsme byli u dědy Zdeňka před ní)

-          … (další věci, které mě napadnou až uprostřed noci)

Když to takhle shrnu, tak to působí směšně. A ono to směšné je. Ne Vánoce, ale naše představa o tom, jak by měly proběhnout. Tyranii Vánoc nám nezpůsobují média, obchodní řetězce ani požadavky našich příbuzných.

Vytváříme ji my sami a naše touha po dokonalosti.

Vlastně je to celé jen o vnitřní svobodě.

A samozřejmě o tom, kolik bude stát máslo.

Kreativita a jak na ni

Vždycky jsem si myslel, že nejsem kreativní. Věci jsem dělal standardním způsobem – boty jsem si obouval na nohy, myl se vodou a na rande chodil pouze se ženami.

Občas se ale vyskytly chvíle, které mě donutily kreativitu zapojit. Když vám dají pravačku do sádry, tak jste najednou velmi tvořiví. Jak si zavážu tkaničky? Jak si otevřu láhev piva? A ten zadek si mám vážně utřít levačkou? (Věřili byste, že po měsíci řazení levou rukou získáte britský akcent?)

Takže tvořivost mi nechybí a když je potřeba, tak se okamžitě objeví. Jak to, že tu není neustále? První co mně napadlo - veškerou kreativitu ve mně potlačila výchova, školský systém, práce… Spousta lidí u téhle myšlenky taky skončí. Je to krásně pohodlné shodit vinu na okolí a být z obliga. Tuhle myšlenku zahazuji, jestli je to pravda, tak už se stalo a to nezměním.

Víc mně teď zajímá, nakolik svou tvořivost ubíjím sám. Je to vlastně pohodlné, jet každý den na autopilota. Ušetřím spoustu energie a v pětačtyřiceti stejně znám život, jak své boty. Tak co bych nového vymýšlel.

Začíná to ale být nuda a těch dalších pětačtyřicet let, bych takhle strávit nechtěl. Tak zkouším nové věci a nové situace a světe div se, ono to funguje. Často se snažím vžít do sebe, když mi bylo sedmnáct. Tak vznikají i zajímavé momenty. Když se vezete vlastním autem na rentgen poté, co jste se vymázli ve skateparku, tak je to kouzelné spojení minulosti a přítomnosti 😊

Kreativita v nás nevyhasla. Stále tam je a často jen pod velmi tenkou slupkou.